(Původně zveřejněno dne Anonymní)
Když jsem vyrůstal, byla to jen moje máma, moji dva velmi angažovaní kmotři a já. Vždycky jsem věděl, že mi chybí biologický otec. Vždy jsem od pěti let musel svým přátelům vysvětlovat, proč nemám tátu. Líbilo se mi to, jako dítě jsem za to získal pozornost a sotva jsem cítil prázdnotu. Až ve chvíli, kdy mě přepadla úzkost v pubertě, a já jsem začal na svou matku nenávidět. Zjistil jsem, že má na výběr, zda si vybere anonymního dárce, nebo ne. Když jsem se jí na to zeptal, řekla, že nechce, aby můj dárce bojoval o opatrovnictví, protože je lesba. Bylo to na konci 90. let a nemůžu pořádně vypovídat o klimatu, ale nikdy se se mnou nic pořádně nesrovnalo. Jako by to z její strany možná nebylo správné rozhodnutí.
To, co mi pomohlo projít mým mladým dospíváním, byla myšlenka získat dárcovskou kartu, když mi bylo 18 let. Ani tehdy jsem se vlastně nestaral o to, abych věděl, kdo je můj táta. Chtěl jsem vědět, jak vypadá. To je opravdu ono. Vím, že to vypadá podřadně, ale postupem času mě to začalo požírat zaživa. Nemohla jsem to vydržet, byla jsem celou dobu plná vzteku. To je vše, co opravdu cítím o své existenci. Hněv. Kdyby se moje máma pokusila adoptovat dítě, bezpochyby by požadavky nesplnila. Útulky pro zvířata se o svá zvířata starají více než kliniky pro léčbu plodnosti o životy, které vytvářejí.
Když mi konečně bylo 18 let, moje máma zavolala na kliniku, aby získala JEJÍ lékařské záznamy s informacemi o dárci. Doslova vše, co chci, je zaregistrovat se u DSR, ne pronásledovat mého biologického otce a nechat ho zaplnit nějakou prázdnotu. K překvapení mé matky její záznamy chybí od roku 2012, ve stejném roce odešel do důchodu lékař, který vedl mé početí.
Moje máma se omluvila. Mohl jsem říct, že se cítila hrozně. Jak by nemohla. Sledovala mě, jak vyrůstám, rok co rok se ptám na stejné otázky a říkala mi, že to můžu vědět, až mi bude 18. O Vánocích mi dala sadu DNA. Byl jsem nadšený. Mé naděje prošly střechou. Ve zprávách jsem viděl tolik úspěšných příběhů. Výsledky se vrátily a já byl nadšený, když jsem zjistil, odkud jsem. Není překvapením, že všichni moji předkové pocházeli z Evropy. Těžko popřít, když je moje kůže prakticky průsvitná. O většině mých shod DNA jsem už věděl. Většina z nich byla součástí rodiny mé mámy. Nemohl jsem si ani vyplnit rodokmen, protože jsem nucen nechat stranu svého otce prázdnou.
Jedna shoda, kterou jsem našel, vypadala, že by to mohl být sourozenec mého otce. Byli označeni jako moji blízcí příbuzní, ale na stromečku mé mámy se neobjevili. Dosáhl jsem dvakrát, dělilo je pár měsíců. Nedostal jsem odpověď. Nevěděl bych, co mám dělat, kdybych dostal odpověď.
Ztratil jsem veškerou naději. Většina z toho byla jen katarze pro mě, ale pokud uvažujete o početí pomocí IVF nebo AI, nedávejte prosím svému dítěti žádnou naději.