Byl jsem unesen, když mi bylo 8 měsíců. Můj otec mě vykradl z restaurace v Albuquerque, NM, zatímco moje matka byla v koupelně. Můj otec se mnou docela pohyboval a zůstával mimo mřížku, jak jen to bylo možné, aby se vyhnul odhalení ze strany matky. V Denveru Colorado se oženil s jinou ženou, měl syna, rozvedl se a vyšel ze skříně. Moje nejranější vzpomínky začaly jako záblesky sněhu a hor a černovlasá žena, která mi udělala dort k narozeninám. Pak jsme se přestěhovali do Kansasu.

V Kansasu nebyly žádné ženy, jen táta, Billy a můj mladší bratr. Chodil jsem do školky. Ve škole se mi dařilo. Pak jsme se přestěhovali do Oklahomy...já, můj bratříček, táta a Billy. Byli jsme rodina. Byla to jediná rodina, kterou jsem kdy poznal.

Na konci MŠ jsme měli volný den ve škole. Musíme se podívat v tělocvičně na film The Land Before Time. Je to klasický film. Ale pro mě to byl traumatický zážitek. S přilepenýma očima jsem sledoval, jak Littlefoot ztratil svou matku. Littlefoot měl „matku“ a ta zemřela, když mu zachránila život. Littlefoot strávil celý film truchlením nad ztrátou své „matky“. V tu chvíli jsem si jako pětiletá dívka uvědomila, že něco jako matka existuje. V tu chvíli jsem si také uvědomil, že žádnou nemám. Zbytek našeho volného dne jsem strávila na gymplu a brečela jsem do náruče učitelky, kterou už nikdy neuvidím kvůli matce, o které jsem ani nevěděla, že jsem ji nikdy neměla.

Děti jsou ale odolné. Jsem odolný. Přestěhoval jsem se do Oklahomy a začal jsem zažívat mnohem víc života, protože jsem stárnul. Mé vzpomínky se staly delší a méně „okázalé“. Dělal jsem cílevědomá rozhodnutí. Z hlediska vývoje v dětství jsem se blížil k věku odpovědnosti. Ale než mé vzpomínky přestaly být záblesky a okamžiky, zažil jsem další traumatický zážitek o své matce. V roce 1989 vyšla v rádiu píseň I Will be Right Here Waiting For You od Richarda Marxe. V mém malém mozku nezpíval o milenci… byla to píseň, kterou pro mě zpívala moje matka. Miloval jsem tu píseň. Přineslo mi to útěchu. Cítil jsem tu píseň v nitru své duše, zaplňující všechna její temná místa. Byl jsem přesvědčen, že nejen že mám „matku“, ale ona mi tu píseň zpívala. Měl jsem v srdci jasnou díru. Měl jsem jen fantazii, abych to naplnil.

Měl jsem tátu a Billyho, kteří chodili do práce a já měl školu a měl jsem svého bratra, o kterého jsem se musel starat, takže jsem nebyl sám. Ale ta díra, kam by „Matka“ měla jít, prostě nezmizela. Pamatuji si na Den matek, kdy všechny děti v mé třídě odnášely domů své malé projekty „mámě“…. Svůj jsem předložil tátovi. Pamatuji si, jak jsem se zeptal všech žen v mém životě, jestli bych jim mohl říkat „mami“… Všichni s úctou odmítli. Nebyli proti tomu, aby se jim říkalo „teta“ nebo „paní“ nebo něco podobného. Nikdo by nebyl mou „matkou“.

Můj bratr a já jsme skončili v roce 1992 umístěni k adopci do rodiny. Adoptovali nás strýc Ed a teta Sue. Vzali nás oba k sobě a jednali s námi, jako by byli naší věčnou rodinou. A byli naší věčnou rodinou. Velmi brzy poté, co jsem se s ní setkal, jsem se zeptal tety Sue, jestli bych jí mohl říkat „mami“. Řekla: "Samozřejmě, že můžeš." Potřeboval jsem tetu Sue. Potřeboval jsem mámu. Od 8 let jsem jí říkal mami. Oficiálně jsem byl adoptován, když mi bylo 12 let. Už jsem začal říkat strýci Edovi „táta“, i když mi to trvalo déle (protože už jsem tátu měl). Ve 12 letech jsem poznal, jaké to je mít matku i otce zároveň. I když moje adoptivní rodina je šílená a já jsem stále měla svého „opravdového“ tátu… Šla jsem před soudce a ve 12 letech jsem přísahala, že jsem šťastná a že je vše v pořádku.

Vždycky jsem věděla, že teta Sue není moje „matka“. Ale byla to skvělá máma. Pořád jí říkám mami. Bylo mi 23 let, když jsem konečně potkal svou „matku“. Debra, žena, která od té chvíle v Albuquerque truchlila nad mou ztrátou, je moje „matka“. Debra a já jsme byli nerozluční od té doby, co jsme se poznali. Slavíme naše výročí dne, kdy jsem jí poprvé zavolal... každý rok. Stále své mámě říkám „mami“... ale Debra je moje „matka“ a nyní se pro mé děti stává Nanou.

Každé dítě potřebuje matku a otce. Nakonec každé dítě, bez ohledu na jeho vývojový stupeň, zažije záblesk uvědomění, že i ono má matku a otce. Bez ohledu na to, jak diplomaticky naložíte s nepřítomností biologického rodiče, nepřítomnost BUDE cítit.