V roce 1953, den po mých třetích narozeninách, se naši rodiče rozvedli. Ta exploze rozmetala mého bratra, sestru a mě do různých států, měst, domů, škol, nevlastních rodičů a nevlastních sourozenců na deset chaotických let. Naše druhá nevlastní matka nám přinesla určitou stabilitu na dalších deset, ale její alkoholismus byl jiný druh chaosu.
Moje matka měla tři děti se třemi různými manžely, než se ona a můj otec vzali. Úprava jejich rozvodu do péče nás dala na rok a půl do její péče, ale v roce 1957 nás vrátila otci, když se nezdařilo její šesté manželství (z osmi). Šestnáct let jsme ji neviděli a nekomunikovali s ní a pak jen krátce.
Vychovával nás táta, ale občas se nás ujali prarodiče z otcovy strany a teta.
Naše první nevlastní matka byla zlá, urážlivá a nedbalá. Bičovala nás za drobné prohřešky, ponižovala nás a zavírala nás z domu, když otec nebyl doma. Vyvolalo to ve mně celoživotní pocit zrady ze strany našeho otce.
Naše druhá macecha nám i přes svou strašnou závislost přinesla určitý řád a stálost, ale ani to nevydrželo; rozvedli se po deseti letech – další exploze v našem kritickém pozdním věku a na počátku dvacátých let.
Byli jsme tak malí, když se náš otec a matka rozvedli, že nemáme žádné zřetelné vzpomínky na naše tehdejší pocity. Ale vždy jsem toužil být s nimi spolu, alespoň do rané dospělosti, kdy jsem byl ženatý a měl jsem dítě. Touha pominula, ale pak dovnitř pronikla hořkost.
Jak být ženatý bychom se měli nejlépe naučit od našich rodičů a prarodičů. Když tato výchova není možná, vstupujeme do manželství sami nepřipraveni, ze špatných důvodů a se špatnými lidmi. Konečně jsem šťastně ženatý. Ale moje výchova mě naučila falešným představám o manželství a v důsledku toho jsem zničila své první dva. Teď žiju s hrůzou z toho, co jsem udělal lidem, kteří si to nezasloužili.
I když jsem šťastně ženatý, stále – a vždy budu – mít hlodavý pocit, že se věci mohou náhle a bez vysvětlení rozpadnout. Ten pocit je skutečný, ale teď už vím, že to není realita.