(Původně publikováno na Anonymní nás)

Jsem 18letá žena a byla jsem počata pomocí dárkyně vajíček. Můj táta je můj biologický táta a já ho neskutečně obdivuji. S mámou si nejsem vůbec blízká. Moji rodiče mi řekli, že použili dárkyni vajíček, když mi bylo 10-12 let. To je odhad; Upřímně si nepamatuji, kolik mi bylo let. Každý den přemýšlím o své biologické matce. Diví se mi? Vypadáme podobně? Máme podobné povahy, sympatie a antipatie? Mám nevlastní sourozence? Mám prarodiče, kteří o mně vědí? To sotva poškrábe povrch. Nemohu vyjádřit slovy bolest z toho, že nevím, kdo je moje biologická matka, a nemohu s ní mít/neměla vztah. Opravdu na to myslím alespoň jednou denně a je to hluboce mentálně, emocionálně a psychicky znepokojivé.

Chci se zeptat mámy a táty, jestli o ní něco nevědí, ale moc se bojím. Mám dvojče (počaté se spermatem mého otce a jsem si jistá, že máme stejnou biologickou matku) a oba se chystáme začít studovat. Přál bych si, abych mohl své biologické mámě říct o velkých životních událostech, jako je tato. Jedním z důvodů, proč se příliš bojím zeptat, je to, že nechci přidat další do talíře své rodiny. Jakkoli by tato diskuse skončila, mám pocit, že by to způsobilo více škody než užitku. Moc mě to bolí a nechci svým rodičům ani sestře způsobit podobný pocit. Tohle bych nikomu nepřál.

Také se bojím zeptat se pro případ, že by moje pátrání po mé biomámě nikam nevedlo. Co když moji rodiče nic nevědí? Co když místo, které darovalo vajíčka, nic neví? Cítil bych se stejně, ne-li hůř, ale aspoň bych to věděl.

Nebo co když něco vědí? Co když mají identitu mé biomámy? Odpověděla by, kdybych ji kontaktoval? Ani nevím, jestli bych se legálně mohl pokusit s ní mluvit, kdybych k tomu měl cestu.

Jak jsem řekl, je mi 18. Nicméně už teď přemýšlím o tom, jak by to asi vnímaly moje případné děti. Pokud budu mít děti, řeknu jim to, jakmile budou dost staré, aby to pochopily. Bude jim vadit, že nebudou znát své prarodiče z matčiny strany a další rodinu? Bude jim vadit, že to vadí mně? Bojím se vdát se a mít děti s mužem, se kterým jsem příbuzná. Nemyslím si, že je to pravděpodobné, ale přesto věřím, že je to oprávněná obava.

Prostřednictvím 23andMe jsem našel bratrance a sestřenice, o kterých jsem si jistý, že jsou na straně mé biologické mámy, a vytvořil jsem rodokmen, který je všechny spojuje. Cítím se lépe, když mohu dát dohromady tuto stránku své rodiny, ale moc to nepomáhá, protože nemám ponětí, jak do toho zapadám. Mám celou jinou rodinu a nepoznávám je a nemiluji je (a oni nepoznají a nemilují mě). Jako dárce počaté dítě je tolik věcí, které prostě neznám.

Děkuji každému, kdo dočetl až sem. Potřeboval jsem to všechno dostat ven. Pokud jste také počata jako dárce a cítíte se stejně jako já, doufám, že vám pomůže vědět, že v tom nejste sami. Čtení příspěvků zde mi v tomto směru pomohlo. Myslím na tebe, miluji tě, jsem s tebou.

Pokud uvažujete o darování vajíček nebo spermií, doufám, že vám to pomůže v rozhodování. Osobně jsem proti tomu, podle toho, jak se cítím o svém početí a svém životě. Trápí mě, že stojím peníze, že jedna žena, kterou v tomto životě chci nejvíc, je cizí, ale z 50 % jsem cizí. Někdy si přeji, abych se nenarodil. O to jsem nežádal a nikdy bych s tím nedal souhlas. Prosím adoptujte, alespoň ty děti už existují, nesnažte se vytvořit dítě. Nebo prostě nemít děti vůbec. Nikdo by neměl trávit hodiny a hodiny tím, že se cítí sám a přemýšlí o polovině své biologické rodiny. Tu bolest a žasnutí bych nepřál NIKOMU.

 

Podívejte se na naši novou knihu!

Tato kniha spojuje výzkum zlatého standardu se stovkami příběhů od dětí, z nichž mnohé nebyly nikdy předtím vyprávěny.

Chinese (Traditional)CzechEnglishFrenchGermanKoreanLatvianPolishPortugueseSlovakSpanish
sdílet Tato