(Původně zveřejněno dne reddit)
Chci to začít tím, že své otce moc miluji, byli na mě vždy hodní a mám s oběma opravdu blízko. Ale také se nemohu ubránit pocitu odporu, který jsem pociťoval tak dlouho, a nejsem si jistý, že je to něco, co bych jim mohl vyjádřit, takže se to ve mně prostě dusí.
Měli mě přes náhradní, která je moje biologická máma, ale ta se nechtěla podílet na mé výchově a ani to vlastně nechtěli.
Každopádně mám dvě tety z jedné strany rodiny, ale nebyl jsem vychován kolem nich a bohužel oba moji tatínkové přišli o maminky v mladším věku, takže oba zemřeli ještě předtím, než jsem se narodil. Vyrůstal jsem bez žen ve svém životě. Je to něco, o čem mám pocit, že mi vždy chybělo, a vidím všechny své přátele a to, jak jsou se svými matkami „nejlepšími přáteli“ a cítím se opravdu žárlivá a smutná. Moji otcové se ze všech sil snažili vzdělávat a skutečně měli odpověď na většinu věcí, s nimiž jsem jako dívka bojovala, ale stále jsem se necítila 100% pochopena.
Opravdu bych si přál mít mámu. Nebo dokonce sestra, ale já jsem jedináček. Vím, že moje zášť může být nemístná, ale nemůžu si pomoct, jak se cítím. Myslím na budoucnost a na to, že se vdám a jak nikdy nebudu mít ty zvláštní okamžiky matky a dcery nebo její pomoc, pokud jednou budu mít své vlastní děti.
Nejsem si jistý, kam tím mířím, kromě toho, že použiji tuto ponorku k tomu, k čemu je, a sundám to ze své hrudi.