Můj biologický otec prodal své spermie, když byl na lékařské fakultě. Bylo mu řečeno, jaký úžasný, altruistický čin dělá, a chváleni za to, že byl tak štědrý k chudé, neplodné rodině. Také mu byla přislíbena anonymita. Moji rodiče koupili to sperma a lékař je použil k inseminaci mé matky. Jsem dítě cizího člověka, který mě, svou biologickou dceru, altruisticky prodal rodině, kterou nikdy nepotkal. Odepsal mi svá práva být otcem a moji rodiče rádi koupili dárek, který by jim dal dítě. Byli u vytržení, když moje matka otěhotněla, ale nikdo neuvažoval o tom, jak se budu cítit z transakce, která se odehrála, jak se budu cítit z toho, že nemám žádné právo na vztah se svým biologickým otcem, žádný přístup ke své otcovské rodině, dokonce ani zdravotní informace.  

Nyní jsem na řadě, abych promluvil. Nesnáším své pojetí.  

Jak může někdo prodat člověka? Jistě, v tu chvíli to bylo jen sperma, ale bylo to spermie prodávané s úmyslem stát se dítětem. Proč je legální, aby lékař umožnil vytvoření dítěte za účelem odříznutí od biologické rodiny, aby byli rodiče příjemci šťastní? Tento proces komodifikuje skutečné lidské bytosti.  

Asi dvě desetiletí jsem zapojen do systému státní pěstounské péče, systému, který podporuje udržení rodin pohromadě a snaží se podporovat ponechání dětí u jejich pokrevních příbuzných, pokud nejde o závažný bezpečnostní problém. Děti nejlépe prosperují se svými biologickými rodinami, i když tyto rodiny potřebují zvláštní pomoc, což naše vláda v rámci pěstounského systému uznává. Bohužel jsem se narodil jako výsledek ziskově orientované lékařské kliniky, která prodává rodičovská práva bez ohledu na to, co je nejlepší pro konečný produkt, vyrobené dítě.  

Pro moji situaci neexistují žádné zákony ani doporučené osvědčené postupy. Anonymní ujednání se prodávají nejlépe, jsou nejméně komplikované, takže jsem tady, dcera mé matky a cizince, o které doufala, že ji nikdy nepotká, vychovávána mužem, který měl dost peněz, aby si koupil mou existenci. Můj rodný list je falešný, je v něm uveden otec, který mě vychoval, muž, s nímž nejsem příbuzný, a nic nenasvědčuje tomu, že by se na mém početí podílela jiná strana. Bylo by zcela legální, aby mi rodiče, kteří mě vychovali, nikdy neřekli pravdu, lhali mi o mém původu a dovolili mi uvěřit, že mám přesnou rodinnou anamnézu.

Můj otec, který mě vychoval, zemřel, když jsem byl teenager, než jsem poznal tu velkou lež. Miloval jsem ho na kusy. Byl skálou, která držela naši rodinu pohromadě. Tak moc bych si přál, abych mohl znát jeho pocity ohledně mého početí. Vzpomínám si, jak mnohokrát jako dítě jeho přátelé ze srandy říkali: „Ona nemůže být opravdu tvá, ty ošklivý starý pse. Je příliš hezká." Vždy jsem se styděl a hledal únik. Přál bych si, abych viděl jeho tvář. Zajímalo by mě, jestli ho to rozsekalo? Kdybych to věděla, objala bych ho a řekla mu, že navždy budu jeho.  

Ve zmatku a smutku, který následoval po jeho smrti, se moje matka rozhodla říct mi pravdu o mém početí. Nedělala si starosti s tím, že přede mnou celý život tajila tak velké tajemství, protože to chránilo skutečnost, která pro ni byla extrémně trapná... Otec, který mě vychovával, byl sterilní. Řekla mi, že použili dárcovské sperma a že si myslela, že už vím, jak se liším od zbytku rodiny.  

Můj svět se rozpadl. Strávil jsem několik dní pod dekou v posteli a hystericky jsem plakal. Když jsem se dokázal uklidnit, když jsem se pustil do své ranní rutiny, zahlédl jsem se v zrcadle a zjistil jsem, že už nemám ponětí, kdo jsem. Nos, o kterém jsem si myslel, že pochází od mého otce, nebyl jeho. Ten kulatý nos, o kterém jsem si myslel, že mě spojuje s rodinou, byl najednou odporný. Tvar mých prstů, tak podobný jako u mého otce, teď vypadal cizí a děsivý. Bylo několik let v polovině dvacátých let, kdy jsem se na sebe nemohl podívat do zrcadla, aniž bych se rozplakal, a tak jsem se zrcadlům vyhýbal.  

Nevím, jak slovy vyjádřit, jak tíživé je, když vám v takové chvíli vytrhnou polovinu identity. Víte, že jsou některé druhy smutku, které v životě pociťuje každý, smrt blízkých, zrazená přátelství, cíle, kterých nelze dosáhnout, ale netušil jsem, že se může stát něco, co naruší identitu, kterou jsem si takto vytvořil. Neexistuje žádná příručka o tom, jak obnovit svůj pocit sebe sama, když zjistíte, že vás váš neidentifikovatelný otec prodal. Samozřejmě jsem měl na mámu otázky, kdo to je, ale domluva byla anonymní a jediná informace, kterou jsem měl, byla, že mohl byli v té době studentem lékařské školy nebo rezidentem. Zavolal jsem na kliniku, kde jsem byl počat, abych se pokusil zjistit něco o sobě, své rodinné zdravotní anamnéze, mém genetickém dědictví, dokonce i pouhém fyzickém popisu. Vedoucí kanceláře řekl, že všechny záznamy starší 10 let byly zničeny. Proč by neexistoval systém, který by tyto záznamy uchovával? Které 10leté dítě bude žádat o informace o zdraví otce? Tyto záznamy, zejména ty týkající se zdraví, by měly být uchovávány mnohem, mnohem déle než 10 let.

Moje situace mě hluboce zarmoutila, a tak jsem utratil peníze za poradce, který mi pomohl utřídit si své pocity. Bohužel, poradci, které jsem viděl, se moc nezabývali osobami, které byly počaty mimo biologickou rodinu tak, jak jsem to udělal já, a řekli mi, že si musím vybrat, kdo je můj „skutečný“ otec. Myslím, že si mysleli, že by pro mě bylo útěchou mít možnost si vybrat, ale z jejich poznámek jsem měl pocit, že nesmím milovat tátu, který mě vychoval natolik, aby jeho láska stačila k utišení bolesti v mém srdci. Byl jsem v bolestivé slepé uličce a nebylo kam se obrátit pro další informace, tak jsem to vzdal. Příliš mě bolelo myslet na svou novou realitu, a tak jsem ji pohřbil co nejhlouběji a vrhl se na založení vlastní rodiny, která byla se mnou biologicky příbuzná. Věděl jsem, že pro své vlastní děti mohu udělat lépe. Věděl jsem, že oba jejich rodiče je budou milovat a že jim nikdy nebudu lhát. Mám tak odpor ke lhaní, že jsem s nimi nikdy nemohl hrát hru Santa nebo Tooth Fairy.  Bolest, smutek se stále vracely v malých vlnách, na místech, kde jsem to nejméně čekal. Na rodinných setkáních, kde jsem ve skutečnosti nebyl jedním z nich. Během prázdninových setkání, kde holčičky vypadaly jako jejich tátové. Pořád jsem nevěděl, kdo jsem, kdo je moje rodina, a bolelo to.  

O deset let později komerční testování DNA konečně začalo vypadat slibně a bylo nyní dostatečně dostupné, abych se k němu dostal. Můj sladký manžel mě povzbudil, abych pokračoval a koupil si test Ancestry DNA. Výsledky se vrátily a potvrdily, že nejsem příbuzný s tátou, který mě vychoval. Moje nejbližší zápasy byly sestřenice ze 4., příliš daleko na to, abych se mohl rychle rozhodnout. Ale byl jsem odhodlaný a během následujících 4 měsíců jsem strávil 5–6 hodin za večer porovnáváním veřejných rodokmenů těchto bratranců ze 4., dokud jsem jedné noci nepřišel na jediný pár z roku 1800, který se opakoval v několika těch vzdálených stromech. Postavil jsem jejich rodokmen se všemi 20 jejich dětmi a jejich potomky až do současnosti. Hledal jsem někoho, kdo byl v tom stromě, kdo také navštěvoval lékařskou školu ve městě, kde jsem byl počat.  

Nakonec jsem našel možnost. Hledal jsem jeho fotku na sociálních sítích a viděl jsem starší verzi obličeje mého syna, jak na mě zírá. Můj rozkošný syn, jehož rysy nikdo nedokázal přesně určit. Konečně jsem našel svou druhou polovinu. Tentokrát to byly slzy radosti.

Jak se dcera muže, který anonymně prodal své sperma, dostane ke svému biologickému otci, aniž by ho naštvala nebo odstrašila? Chtělo to z mé strany obrovskou dávku odvahy. Několik lidí mi řeklo, že bych ho měl nechat na pokoji, protože kontakt s ním by mu „zničil život“. To nepřineslo nic pro mou vlastní hodnotu, když jsem si myslela, že jen slyšet ode mě, jeho dcery, by mu mohlo zničit život. Ale musel jsem zvážit jeho pocity a pokusit se k němu přistupovat s respektem. Bylo by na jeho rozhodnutí, jestli mě bude chtít ignorovat, nebo na mě podá soudní zákaz, nebo mi řekne, že nikdy nedaroval a že bych se měl ztratit, nebo jestli bude laskavý a podělí se o rodinnou anamnézu, nebo přijme mě jako jeho vlastní. Je to můj biologický otec a díky tomu, jak jsem byl koncipován, se dala očekávat jakákoli z těchto situací. Mám mu zavolat, napsat mu domů nebo do práce, ukázat se u jeho dveří nebo si domluvit schůzku v jeho kanceláři? Jakým způsobem se mnou bude s největší pravděpodobností komunikovat?  

Trvalo mi měsíce napsat a přepsat dopis a pak sebrat odvahu a poslat ho poštou. Nakonec byl šokovaný, ale laskavý. Nikdy nečekal, že se mu ozve jedno ze svých darovaných dětí. Nikdy nečekal, že nám to někdo z našich rodičů řekne. Také soucítím s jeho situací. Není to něco, co kdy řekl své vlastní rodině, a nechtěl, aby se to dozvěděli.

Můj biologický otec mi mohl poskytnout chybějící rodinnou anamnézu. Existují genetická onemocnění, která se přenášejí na děti, které si nikdy nebudou schopny dát dohromady, proč jsou nemocné, nebo které nebudou včas vyšetřeny na ty správné druhy rakoviny, aby pomohly. Slyšel jsem lidi říkat, že můžete jednoduše nechat svého lékaře provést genetický screening nemocí, ale v mém případě měl můj biologický otec nemoc bez příznaků, na kterou bych nikdy nebyl testován. Pouze zdravotní historie mé otcovské rodiny mi dokázala ukázat, odkud můj vlastní zdravotní problém pocházel. Ukázalo se, že za 40 let se toho může hodně změnit, a i kdyby klinika uchovávala záznamy, abych je mohl najít, už by nebyly přesné. Velkým šokem pro něj bylo, že jeho babička zemřela na rakovinu prsu ve velmi mladém věku, a tak teď vím, že je to něco, na co musím být vyšetřen dříve, než je běžné. Předpokládám, že jsem předpokládal, že klinika pravděpodobně nepoužije sperma někoho s rodinnou anamnézou agresivní formy rakoviny.  

Přijímání informací o mé biologické rodině bylo hořkosladké, radost z toho, že jsem se o nich dozvěděla víc, se mísila se smutkem, že můj bio otec nebyl ochoten mi dovolit tu rodinu poznat. Doufám, že jednoho dne, pokud k němu budu i nadále uctivý a laskavý, změní názor a dostanu příležitost mít vztah se svými sourozenci a prarodiči. Znamenalo by to pro mě celý svět. Byla jsem také v šoku, když jsem zjistila, jaké obrovské množství dárců počatých nevlastních sourozenců mám pravděpodobně žijících blízko sebe. Minimálně 20, možná přes 50. Je bolestné vědět, že většinu jejich jmen pravděpodobně nikdy nebudu znát, natož abych je poznal. Je nepravděpodobné, že by jim bylo řečeno, že byly počaty dárcem. Miluji je a chybí mi, aniž bych je znal. Jsem vděčný, že jsem si jednoho z nich náhodou nevzal, a obávám se, že mé vlastní děti náhodou vstoupí do romantického vztahu s jedním z jejich mnoha (možná stovek?) sestřenic. Bez testování DNA nebudou vědět, že jsou příbuzní. Dokážete si představit, že byste museli prověřovat data, abyste mohli být vaším neznámým bratrancem? Co když spolu bratranci a sestřenice skončí a zjistí to pomocí DNA a rodič toho data (můj sourozenec) neví, že je počatý jako dárce? Znervózňuje mě pomyšlení na složitost toho všeho pro mé děti.

Nám, počatým dárcům, jsou upírána některá docela základní lidská práva. Jsme komodifikovaní, existujeme jen proto, že náš biologický rodič byl ochoten prodat genetický materiál, aby se někdo jiný stal rodičem. Nemáme přístup k informacím o tom, kdo je náš biologický rodič, přičemž kliniky chrání anonymitu svých dárců nad právy vyprodukovaných dětí. Jsme vydáni na milost a nemilost dospělým, kteří nás stvořili, zda nám vůbec říkají, že s nimi nejsme biologicky příbuzní. Odepírá se nám lékařská rodinná historie, historie, která by nám jednoho dne mohla zachránit život, stejně jako genealogická historie, která by nám pomohla dát dohromady naše identity. Žijeme v době, kdy je možné vypátrat naše pohřešované rodiny, pokud víme, že se pohřešují, ale když je dárcům slíbena anonymita, náš kontakt nemusí být vítán. Ze strany odvětví plodnosti se zdá být neuvěřitelně nezodpovědné dávat v dnešní době dárcům jakékoli iluze, že by mohli být schopni zachovat anonymitu, možná dokonce nečestnou.  

Darcovské početí způsobilo tomuto počatému dárci dost zármutku, že aktivně mluvím proti jakémukoli početí dárce přátelům, kteří tuto cestu považují za způsob, jak vyřešit svůj vlastní smutek z neplodnosti. Neřeší to smutek, ale spíše přenáší tuto bolest na další generaci tím, že jim odepře přístup k jejich chybějící biologické rodině. Povzbuzoval bych lidi, aby nepoužívali žádnou dárcovskou koncepci, ale raději otevřeli domovy pro rodiče stovek dětí čekajících v pěstounském systému, jejichž rodičovská práva byla ukončena, nebo aby našli jiné způsoby, jak procházet žalem z neplodnosti.  

Pokud je třeba umožnit početí dárce, aby i nadále poskytovalo rodičům děti, které si přejí, pak by anonymní dárcovství mělo být pečlivěji prozkoumáno a mělo by být viděno z hlediska iluze, že tomu tak je. Komerční testování DNA již není v anonymitě a nemělo by být nabízeno jako možnost ani dárcům, ani rodičům příjemců. Umím si představit, že je jen otázkou času, kdy tato záležitost skončí v soudní síni, když někdo jako já najde biologického rodiče, kterému bylo řečeno, že ho nikdy nenajdou. Neměly by existovat žádné státy se zákony umožňujícími anonymní dárce, když lze dárce najít.   

Kromě toho anonymita způsobuje produkovaným dětem bolest a zmatení identity. Lékařské záznamy o dárcích by měly být aktuální a snadno dostupné po celou dobu života vyprodukovaného dítěte. A konečně by se měly aktualizovat rodné listy, aby udržely krok s reprodukční technologií. V rodných listech by měl být prostor pro zákonné i biologické rodiče, aby byly přesné a umožnily počatým dárcem poznat jejich skutečný původ. Austrálie, země, která je míle před USA, pokud jde o práva počatého dárce, poskytuje rodný list s hvězdičkou a hvězdička označuje, že je v evidenci dodatek obsahující celé jméno všech dárců zapojených do koncepce člověka.

Podívejte se na naši novou knihu!

Tato kniha spojuje výzkum zlatého standardu se stovkami příběhů od dětí, z nichž mnohé nebyly nikdy předtím vyprávěny.

Chinese (Traditional)CzechEnglishFrenchGermanKoreanLatvianPolishPortugueseSlovakSpanish
sdílet Tato